Pozici šéftrenéra už oficiálně zastáváš delší dobu. Když se ohlédneš zpátky, jak se ti daří tuhle roli naplňovat, co ti v poslední době udělalo největší radost a v čem ses naopak musel nejvíc posunout?

Nejsem spokojený se svou prací, je toho hodně, co se dá zlepšit. To je ale na delší povídání a není to otázka jenom na mě. Vize tady je, jen to chce více lidí do sportu... Radostí zažívám plno, ale teď mám hlavu plnou myšlenek, takže nedokážu říct nic konkrétního.

Když to vezmeš z té praktické stránky – co je na téhle šéftrenérské pozici v každodenním fungování nejtěžší, ať už jde o čas, lidi nebo nastavení systému, se kterým se musíš vypořádat?

Co je nejtěžší? Každý ví, jaké to je pracovat s lidmi – je to jako na houpačce. Zbytek otázky bych přenechal někomu jinému, kdo je k tomu kompetentní. Já se k těmhle věcem nemůžu a nechci vyjadřovat.

V kategoriích od Starších žáků se už láme chleba. Jaký je tvůj hlavní cíl – je to maximální úspěch v celostátních soutěžích, nebo především produkce hráčů pro A-tým?

Cílem pro Starší žáky bude stabilizovat kádr, protože spousta kluků postoupila a odešla hrát do týmu FBC Ostrava. Musíme opět nabrat počty a doplnit tým Mladšími žáky. Důležité bude, aby si kluci zvykli na sebe navzájem a na jiný způsob trénování oproti Tomášovi a Ondrovi.

Puberta a dospívání jsou náročné období. Často se v tomto věku hromadně končí se sportem. Jak chceš kluky především ve starších žácích udržet u florbalu, když mají jiné priority?

Myslím si, že je jiná doba než před 4 lety a jiná než před 8 lety. Je těžké dnešní děti stále udržet, když mají tolik možností. Problém je v úzkém profilu našeho sportu – děti nebaví hrát florbal od pěti let, anebo to neděláme dostatečně zábavné, aby je to bavilo do dvaceti. Trend se otáčí, děti tu nejsou pro nás, my tu jsme pro ně a musíme se jim přizpůsobit. To je kámen úrazu.

Tady už se trénuje s větší intenzitou a řeší se taktika. Jak chceš skloubit náročný tréninkový a zápasový program se studijními povinnostmi hráčů (přijímací řízení, střední školy, maturity)?

Myslím si, že nic skloubit nepotřebujeme. Klukům dlouhodobě vštěpujeme, že škola je na prvním místě a musí ji zvládnout jakkoliv. Musí si čas zorganizovat tak, aby doma nemuseli školu tolik řešit a „padalo jim to tam samo“. Následně se můžou věnovat florbalu. Samozřejmě jim ulevujeme s tréninky, když mají důležité zkoušky nebo testy – v takovém případě dostávají volno.

Jak pracovat s hráči na specifických postech – například s mladými gólmany v dorostu a juniorech, kde už má psychika obrovskou váhu?

Psychika je velké téma a gólmani jsou samostatná kategorie. Myslím si, že se na nich podepíše, když jsou v tom sami. Hráči se mohou vystřídat a oklepat se, ale gólman musí být soustředěný celý zápas, ať se děje cokoliv. Je potřeba jim dát prostor, aby zjistili, jak si mohou sami pomoci a jak si o psychickou pomoc říct přímo na hřišti.

Ještě jedna krátká otázka na závěr – dnešní mládež vyrůstá s technologiemi a sociálními sítěmi. Změnilo to podle tebe nějak zásadně přístup kluků k tréninku a kolektivu oproti době, kdy jsi v těchhle kategoriích hrál ty?

Rozhodně se toho změnilo hodně. Kdo měl dříve každý týden své fotky na profilu? Kdo měl z víkendu video, jak hraje? Kdo měl na sítích přístup k videím s návody, protahováním a cvičením? Kdo dělal rozhovory se Staršími žáky nebo s Elévem? Změnilo se toho spousta. Kluci se cítí „profi“ už od útlého věku a mají hezké vzpomínky, ale má to i své stinné stránky, což sociální sítě bohužel přinášejí.